Změna jména

Ani nevím, kde začít. Je to (myslím) poutavý příběh, který se tvořil několik let a dnešním dnem se završil. Mám v sobě tolik pocitů.

  • Když jsem šla na matriku, cítila jsem se jako člověk stojící na okraji (srázu, letadla, čehokoliv) a chystá se skočit. Strach, obavy, nejistota, pochybnosti, jestli je to opravdu to, co má udělat. Přestože to ví. Ví, že to má udělat. Ví, že je to to, co chce. Těší se na to. Ale stejně…
  • Když jsem šla z matriky, byla jsem tím člověkem, co právě skočil. Ta eufórie z toho skoku. Radost. Vítězství. Nadšení. Let a život.

To, že chci nové příjmení, vím hodně let

Dost brzy jsem věděla, že nechci dál nosit příjmení mého ex manžela. Ale i to, že se nechci vracet ke svému rodnému příjmení. Zbývala tedy jediná – třetí – možnost. Vzít si příjmení nové. V tomhle jsem měla tedy jasno brzy. Dost let o tom mluvím i s dětmi doma, že se chci jinak jmenovat a měla jsem od nich vždy podporu.

Jediné, co bylo třeba dořešit, jaké to příjmení teda bude. :D Nejdřív jsem nevěděla vůbec nic. Nic se nerýsovalo ani neukazovalo. Chtěla jsem příjmení, které mě bude nějak vystihovat. Které bude korespondovat s mou duší, energií, s mým životem. Před cca 3 lety se to ustálilo směrem k vítězství.

Moje křestní jméno Veronika je z řeckého Phereniké = nositelka vítězství. Po mé diagnóze jsem věděla, že tohle je ono, to je ta esence, energie mojí duše, ta kvalita, kterou chci ještě více kotvit. Takové double vítězství ve jméně i v příjmení. :)

Nejdříve jsem šla cestou angličtiny – Victory, ale nebylo to ono. Dlouho jsem se od toho nedokázala odpíchnout. Hledala jsem další tvary, ale nic se neukazovalo.

Když jsem teď o vánocích (prosinec 2024) byla nemocná a seděla jsem v čekárně a vycházela sestra a volala lidi jménem, resp. příjmením, najednou mi došlo, že hledám příjmení a to pro ČR a že nechci, aby se mi stalo, že budou volat „Paní Victory (přesně tak, jak je to napsané, tedy s tím vysloveným c). A najednou mě napadlo Vittori. A to byl moment, kdy všechno zaklaplo.

Vittori znamená v korsičtině vítězové. V italštině vittorio znamená vítěz. A velmi podobné tvary jsou v docela dost dalších jazycích se stejným významem: Vítěz, vítězství.

Na matrice mě zachránil pan Roberto Vittori. Uf, díky mu!

Při změně příjmení na vámi vybrané musíte totiž splnit dost požadavků. A jedním z nich je, že si to příjmení nemůžete jen tak vymyslet, ale musí existovat. A tuhle podmínku jsem teda nějak nepostřehla.

Takže když po mě matrikářka chtěla doložit, že to příjmení existuje, tak jsem byla překvapená. Ale pohotově jsem vytáhla mobil a zadala do Googlu Vittori a vyskočil na mě italský kosmonaut Roberto Vittori. Paní to uznala a byla splněna i poslední podmínka.

Existuje tedy ještě Loreto Vittori, ale ten žil v 17. století a toho by paní neuznala. Takže fakt díky Roberto!

Teď už jen čekám na vyřízení administrativních věci, vydání nových matričních dokumentů a pak mě čeká ta následná (trochu náročná) část změnu propsat všude. Tedy nová občanka, pas, banky, weby atd. atd.

Každopádně dnešním dnem končí Verča Mašínová.
A přichází Veronika Vittori. Vítej vítězko. ✌️

Pokračování příběhu

Krátce poté, co jsem zveřejnila, že jsem si změnila jméno, přišla spousta reakcí. V drtivé většině krásných, podpůrných. Ale hlavně! Vůbec jsem netušila, jak vostrý tohle téma je. Jak moc je to téma dalších žen. Ani jaká paleta názorů ohledně toho může být.

Co se mi velmi často objevovalo za reakci, bylo: „Ty jsi hustá, ty jsi odvážná.“ Tak tohle mě do té chvíle vůbec, ale vůbec, nenapadlo. Ženy mi psaly, že jsou ve stejné situaci (nechtějí nosit příjmení svého ex a zároveň se vracet k dívčímu příjmení), ale nemají odvahu na to to změnit. Nebo neví, jaké to své nové příjmení zvolit. A že jsou rády, že jsem tenhle krok udělala, tohle téma přinesla a zviditelnila a že to s nimi pracuje.

Tohle jsem opravdu netušila a upřímně pokud tenhle můj krok některou z vás povzbudí jít ve své cestě změny jména dál, víc dopředu, udělat to, budu mít velikou radost.

Další z reakcí byla: „Tvé nové příjmení k tobě naprosto sedí, ladí s tebou.“ Wow. Víte, ve finále na tomhle vůbec nezáleží. Je úplně jedno, jestli někomu z venku moje příjmení přijde trefné, výstižné nebo ladící. Byla to moje volba, moje rozhodnutí, já si jej našla. A vůbec jsem nečekala ani nepotřebovala ujištění nebo pochopení. Ale! Vedle toho, že mě tohle „potvrzení“ z vnějšku moc potěšilo, se mi zhmotnila jedna velmi důležitá pravda. Totiž:

Uvědomila jsem si u toho, jak úžasnou komunitu lidí kolem sebe mám. Opravdu. Tohle totiž není jen o tom líbí × nelíbí, souhlasím × nesouhlasím, ale je to prvotně o tom, jak mě vnímáte. Že mě znáte. Nějak znáte můj příběh. Známe mě, jako osobnost, člověka. A tohle propojení mě hluboce dojalo. Mám kolem sebe opravdu skvělé lidi.

A když říkám skvělé, myslím tím ještě jednu věc: otevřené v myšlení. Setkala jsem se totiž i s nepochopením a odmítnutím. Bylo mi řečeno, že když nechci jméno svého ex manžela (což je ok, to bylo pochopeno a uznáno), tak jediná možnost je návrat k dívčímu příjemní. A když jsem to neudělala, ale vybrala si nové jméno sama, tak tím jsem zneuctila a znevážila, odmítla svůj rod. Och.

Paradoxně, kdybych si vzala za manžela nějakého pana Vittori a převzala jeho jméno, tak by to bylo v pořádku. Ale stát ve své síle, jít v souladu duše a srdce a vybrat si své jméno sama, to ne, to není přípustné.

A víte, kdo jediný by se mohl cítit smutně, že jsem „zavrhla“ svůj rod? Můj táta. A víte co? Ano, byl překvapený, já jsem s ním o tomhle nikdy nemluvila, takže to pro něj byla absolutní novinka. A reakce: Podpořil mě. Uznal moji touhu po změně jména a byl rád, že jsem to udělala.

20 let jsem nosila své dívčí jméno, 30 let jsem měla jméno svého ex manžela. Takže teď 40 a víc budu mít Vittori. :)

Jo, tohle téma je prostě vostrý. Já si tak žiju svůj život, dělám rozhodnutí, která mi dávají smysl, naslouchám své duši a svému srdci a nebojím se jít za jejich hlasem a pak koukám, co to ve společnosti dělá. :D To dobré, ale třeba i to ne úplně příjemné.

Jsem opravdu ráda, že 99 % reakcí na moje rozhodnutí byla pozitivní. Dostala jsem několik opravdu nádherných, hlubokých zpráv. Rosťa mi napsal: „Tohle umíš jen ty, změnit svůj život a překvapit.“ Nádherný. Katka Marešová mi spontánně poslala fotku ze svých cest – vyfotila mi Vítězný oblouk, prý pro Verunku Vittori. Ách. ❤️❤️

Víte, někdy nedokážeme a někdy ani nemůžeme domyslet následky svých rozhodnutí.

Nedohlédneme toho, co vše to přinese.  Dobré, ale klidně i to nedobré. Nenapadne nás to. Ale co vnímám jako důležité, je dokázat rozhodnutí udělat. Ta, která hluboce cítíme, že je udělat máme. Ta, která jsou pro nás nachystána. Jít a udělat to. Protože tyhle esenciální rozhodnutí a skutky tvoří náš život. Naplňujeme jimi záměry, které nám byly určeny. Měníme realitu. Tvoříme život.

Vždycky je tu na výběr:

  • ➡️ Zvolím strach, obavy, nejistotu a tedy ten krok neudělám. A vsadím se, že přijde moment, kdy toho budu litovat. Kdy pochopím, že tahle volba něco navždy zazdila, ukončila, nedovolila něčemu vzniknout.
  • ➡️ Nebo si vyberu sebe, víru, důvěru a ten krok udělám. A vsadím se, že přijde moment, kdy s obrovskou hlubokou nadpozemskou vděčností řeknu: „Tohle bylo výborný rozhodnutí, jsem rád/a, že jsem to udělal/a.“ A uvidím tolik krásného, co díky tomuhle kroku / rozhodnutí vzniklo.

Moje kamarádka se mi před Vánoci svěřila, že už od mládí si přeje jet na Filipíny. V současné situaci je po léčbě. Je to máma 5 malých dětí, chod domácnosti leží prakticky a funkčně na ní. A tak to byl spíš takový povzdech, přání do éteru. Jenže tohle je přesně to esenciální přání. To, co jí volá a co má udělat. A když stála přede mnou, byla (nejspíš už po ×té) opět v bodě rozhodnutí a toho, co si vybere. Strach, „rozum“, upřednostnění všech atd. a nebo si vybere sebe a v důvěře, že může a že svět a rodinu chvíli na svých bedrech nést nemusí, ten krok udělá a na ty Filipíny pojede.

Co myslíte, jak tohle dopadlo?

Já jí na to řekla: „Myslím, že je teď pro tebe čas si dovolit se na všechno 💩 a prostě odjet.“ A…? Za dva dny mi poslala screen letenky s větou „Uvidíme se v únoru!“ Brečím i teď. Nedokážeme ani jedna dohlédnout, co vše tohle její rozhodnutí, tahle cesta, přinese. Ale víme, že tohle měla udělat. A co mi po booknutí té letenky napsala, je přesně to, o co tady jde: „Jsem najednou plná štěstí ❤️ Děkuju.“

Nebojte se být sami sebou.

Nebojte se dělat rozhodnutí ke skutkům, které s vámi hluboce souzní. Tím totiž tvoříte sebe a svůj život. Tohle napíšu ještě jednou: Tím totiž tvoříte sebe a svůj život. Ale tím i obohacujete tenhle svět a zanecháváte v něm svůj jedinečný otisk. A věřte mi, neumíte si ani představit, co to může přinést! Hromadu dobra. Světla. Života.

Z PORAŽENÉ ŽENY VÍTĚZKOU
V ŽIVOTĚ I PODNIKÁNÍ.

Můj osobní příběh

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

  • Jedna věta denně.
    Možná přesně ta, kterou jsi dnes potřeboval/a slyšet

    366 afirmací v aplikaci, kterou máš na ploše telefonu.

  • Tyhle dva články čtete nejvíc
  • Rubriky
  • Archivy